Je tomu už spousty let, kdy se velkolepá, byť trochu teatrální formace TWISTED SISTER vyhřívala na slunném poli heavy metalových plání. Ta koncem osmdesátých let zakopala svoji válečnou sekeru a její členové zmizeli neznámo kam. V souvislosti s novým studiovým materiálem nebylo dlouho o nikom z nich slyšet. Tu a tam sice trochu vystrčil růžky jejich frontman Dee Snider s projektem WIDOWMAKER, ale to bylo relativně všechno. Po bezmála dvaceti letech se tedy zřejmě probral z kryonického spánku i kytarista Eddie Ojeda. Na svém prvním sólovém albu „Axes 2 Axes“ hlásá, že některé věci se nikdy nezmění, koluje-li v tvých žilách heavy metalová krev a hrál jsi v nejprovokativnější „sick motherfucking“ kapele, což znamená, že budeš chtít stále jenom „rockovat“! Tak ti nevím Eddie, možná jo, ale mám pocit, že některých sebevražd si někdy nevšimne ani sám vykonavatel.

V bookletu se dále můžete dočíst, že Eddie hraje s „all-stars“ teamem heavy metalu, čímž je zřejmě míněno hostování zpěváků R. J. Dia (ten na nás ukazuje paroháče už třicet let a pomalu mu asi začínám věřit, že to myslí skutečně vážně), J. L. Turnera a Dee Snidera. A to celé začíná sloganem „Ladies and Gentleman this is heavy metal“. Zkrátka a dobře, Eddie se ohání heavy metalem za každým slovem. Avšak všechno to žalostné snažení, ta zoufalá snaha zastavit čas a pěkně po vojensky zavelet: „zastavit stát raz, dva“... Asi to má určitý smysl, ale to by se pánové nesměli proměnit ve strusku, která ledabyle opadává z ocelového ingotu, kterému říkáme heavy metal. Tomu, kdo tohoto kytaristu kdysi slavných TWISTED SISTER ztratil z povědomí (a kdo ne?), by se dnes sám Eddie mohl hlásit jako dozorčí útvaru v dřívější socialistické vlasti heslem: „Soudruhu majore, po dobu vaší nepřítomnosti se u pluku nic zvláštního nestalo.“

Poslech této desky je jako zaklepat u nějakých venkovských dveří, které když se trochu pootevřou, vidíte hromadu trusu, nad kterou krouží hejno zmatených, avšak viditelně šťastných much. A i kdyby se mouchy hodily do gala, stále budou tím samým trusem páchnout. Moji heavy metaloví hrdinové z mládí ale nenosili na prořídlých kšticích kšiltovky a volné slušivé košilky. V polovině alba už jsem ztrácel vědomí a pořád blekotal něco o poezii, nicméně mi rozhodně nedělalo problémy dojít si na stranu. Tuším že na tu velkou. Cítil jsem, že budu co chvíli potřebovat plenky pro dospělé. A co je na těch pánech, kteří vytvořili tuto desku, tak jedinečného a čím se kdysi vyznamenali, mě v danou chvíli absolutně nezajímalo. Ne, že bych se stal za ta léta vyznavačem jakési nepřátelské kultury, ale celé je to fádní jako neměnné středozemské počasí. Přihlouplé texty, stejně monotónní linky, dost blbá balada a jedna nepovedená cover verze od Beatles a všichni za jeden provaz jako manželé ve svém slibu zapřísahali věrnost heavy metalu. Nějaké pozitivum bychom snad také našli. Jestliže totiž trpím u poslechu této fošny, považte, jak bych se asi cítil mezi sběrači salátu v Plzni na Roudné. Městské skládky se plní, smetiště se plní, blázince se plní, nemocnice se plní, hřbitovy se plní, ale nikdy se nic nenaplní. Asi jako regály s béčkovou muzikou, kterou za pár let můžete najít jen v zapadlém bazaru, kde byla kdysi zelenina. Dnes už člověk najde velmi těžko něco opravdu zajímavého, originálního, a tak si lidé vymýšlejí hovadiny typu, že černošky rodí zadnicí a Číňanky ji mají jinde. V hudbě to platí dvojnásob, tudíž buďme rádi, že Eddie není Číňan a dělá to, co mu jde asi nejlépe – hraje dobře na kytaru.